Když se řekne „sportovec a sázení“, většina lidí si vybaví skandál s manipulovaným zápasem. Realita je komplexnější – a data překvapivější. Profesionální sportovci sázejí častěji než běžná populace a problémy se závislostí mají v mnohem vyšší míře. Nejde jen o integritu sportu – jde o zdraví lidí, kteří žijí v prostředí, kde je sázení všudypřítomné.
Prevalence problémového hráčství u profesionálních sportovců je třikrát vyšší než u běžné populace. Tohle číslo z výzkumu Rady Evropy není kuriozita – je to systémový problém, který zasahuje všechny sporty.
Data o prevalenci hazardu u profesionálních sportovců
56,6 % evropských profesionálních sportovců hrálo hazardní hry v posledním roce. Prevalence problémového hráčství u nich činí 8,2 %. Rada Evropy v rámci projektu FPBA zdokumentovala, že problémy s hazardem ovlivňují sportovce výrazněji, přičemž míra je třikrát vyšší než u běžné populace.
Proč je podíl tak vysoký? Profesionální sportovci mají specifický profil: jsou soutěživí, mají sklon k riskování, disponují relativně vysokými příjmy a žijí v prostředí, kde je sázení normalizované. Sázkové firmy sponzorují jejich kluby, reklamy na sázení je obklopují na stadionu i v médiích. Pro sportovce, jehož celý život se točí kolem soutěže a výsledků, je krok od sledování kurzů k vlastnímu sázení krátký.
Další faktor je specifický pro kariéru sportovce: vysoký příjem ve spojení s nejistou budoucností. Aktivní kariéra trvá 10 až 15 let a mnozí sportovci po jejím skončení nemají alternativní kariérní plán. Hazard se stává způsobem, jak vyplnit čas a adrenalinové vakuum po konci aktivní kariéry. Studie ukazují, že riziko problémového hráčství u sportovců paradoxně roste po konci kariéry, ne během ní.
Proč jsou sportovci obzvláště zranitelní
Sportovní prostředí kultivuje vlastnosti, které jsou v sázení nebezpečné. Sebedůvěra – nezbytná pro sportovní výkon – se přelívá do přesvědčení, že sportovec „rozumí hře“ lépe než bookmaker. Kompetitivnost vede k chasing losses – sportovec nesnese prohru a chce ji okamžitě „opravit“. Skupinová dynamika v šatně normalizuje sázení jako společnou aktivitu.
Dalším rizikovým faktorem je stres. Profesionální sportovci čelí enormnímu tlaku na výkon – od médií, fanoušků, vedení klubu. Hazard nabízí únik od tohoto tlaku a zároveň pocit kontroly, který sportovec v jiných aspektech svého života nemá. Zranění sportovce, který nemůže hrát, zvyšuje riziko hazardu – protože má více času, méně struktury a potřebu nahradit adrenalin z hry.
Sportradar podpořil v roce 2025 celkem 125 sportovních sankcí napříč sedmi sporty a šesti kontinenty. Některé z těchto sankcí se týkaly sportovců, kteří sázeli na vlastní zápasy – porušení, které ohrožuje integritu sportu a je považováno za jedno z nejzávažnějších provinění. Ale mnohé případy problémového hráčství u sportovců nesouvisí s match-fixingem – jde o osobní závislost, která se neprojevuje v integritě zápasů, ale v osobním životě sportovce.
Jeden aspekt, který se v diskuzích o sportovním sázení opomíjí, je vliv sázkových sponzorů na hráče. Profesionální fotbalista nosí na dresu logo sázkové firmy, každý den vidí reklamy na sázení ve svém prostředí a kolegové v šatně diskutují o kurzech. Tato normalizace sázení v profesionálním sportovním prostředí je jedním z faktorů, proč je prevalence problémového hráčství u sportovců tak vysoká. Některé federace začínají reagovat – UEFA zavedla vzdělávací programy o rizicích hazardu pro hráče všech svých soutěží.
Dalším rizikovým faktorem specifickým pro sportovce je insider knowledge – znalost informací, které nejsou veřejně dostupné. Hráč ví o zranění spoluhráče, o taktickém plánu trenéra nebo o morálce v šatně dříve než bookmaker. Sázení na základě těchto informací je nejen zakázané, ale taky extrémně detekované – Sportradar UFDS identifikuje sázkové vzorce, které korelují s insider information, a spolupracuje s federacemi na investigaci.
Regulační rámec: zákazy sázení pro hráče a trenéry
UEFA, FIFA a většina národních federací zakazují aktivním hráčům, trenérům a funkcionářům sázet na zápasy ve svém sportu. V některých jurisdikcích je zákaz širší – zahrnuje jakékoli sportovní sázení, ne jen vlastní sport.
Český fotbalový svaz (FAČR) následuje pravidla UEFA, která zakazují sázení na fotbal všem osobám spadajícím pod jurisdikci federace. To zahrnuje hráče, trenéry, rozhodčí a funkcionáře. Porušení se trestá disciplinárními sankcemi od pokuty po doživotní zákaz činnosti.
Problém je v kontrole. Sportovec může sázet přes účet rodinného příslušníka, přes neregulovaný zahraniční web nebo přes prostředníka. Detekce je obtížná a závisí na spolupráci mezi sportovními federacemi, regulátory hazardu a sázkovými kancelářemi. Monitoring integrity – systémy jako Sportradar UFDS – pomáhá identifikovat podezřelé sázkové vzorce, ale zachytí jen případy, které se projeví v neobvyklém chování na trhu.
Jeden osobní postřeh: jako sázkař sázím na fotbal profesionálně a vidím, jak je linie mezi sázením a sportem tenká. Pro sportovce je tato linie ještě tenčí – žijí uvnitř sportu, o kterém ostatní sázejí. Pochopení, proč jsou sportovci vůči hazardu zranitelní, není jen akademické cvičení. Je to připomínka, že sázení má dopady na reálné lidi – a zodpovědný přístup k sázení znamená vnímat tyto dopady, ne jen vlastní profit.
Dalším aspektem, který si zaslouží pozornost, je role agentů hráčů. Agenti mají přístup k informacím o přestupech, kontraktových jednáních a osobních problémech hráčů. Některé případy match-fixingu v minulosti zahrnovaly agenty jako prostředníky mezi organizovaným zločinem a hráči. Regulace agentů v kontextu integrity sportu je oblast, kde FIFA a UEFA posilují pravidla – ale stále existují mezery, které mohou být zneužity.
Statisticky zajímavý je rozdíl mezi sporty. Fotbal má nižší prevalenci problémového hráčství u sportovců než kriket nebo rugby – pravděpodobně kvůli vyšším platům a přísnějšímu monitoringu. Ale i v top fotbalových ligách se občas objeví případy, které připomínají, že žádný sport není imunní. Sportovec s problémem se závislostí potřebuje stejnou pomoc jako kdokoli jiný – a stigmatizace v kompetitivním sportovním prostředí mu často brání o pomoc požádat.
Prevence je účinnější než detekce. Vzdělávací programy pro sportovce, které vysvětlují rizika hazardu a nabízejí alternativní způsoby zvládání stresu, jsou součástí licence většiny evropských lig. Ale kvalita a intenzita těchto programů se výrazně liší. Některé kluby berou prevenci vážně, jiné ji odbývají jako formální povinnost. Propojení problematiky sázení sportovců s širším kontextem integrity sportu je téma, kterému se podrobněji věnuje článek o match-fixingu.