Když se řekne „sportovec a sázení“, většina lidí si vybaví skandál s manipulovaným zápasem. Realita je komplexnější – a data překvapivější. Profesionální sportovci sázejí častěji než běžná populace a problémy se závislostí mají v mnohem vyšší míře. Nejde jen o integritu sportu – jde o zdraví lidí, kteří žijí v prostředí, kde je sázení všudypřítomné.
Prevalence problémového hráčství u profesionálních sportovců je třikrát vyšší než u běžné populace. Tohle číslo z výzkumu Rady Evropy není kuriozita – je to systémový problém, který zasahuje všechny sporty.
Zpět k hlavní analýze: Sázení na fotbal.
Data o prevalenci hazardu u profesionálních sportovců
56,6 % evropských profesionálních sportovců hrálo hazardní hry v posledním roce. Prevalence problémového hráčství u nich činí 8,2 %. Rada Evropy v rámci projektu FPBA zdokumentovala, že problémy s hazardem ovlivňují sportovce výrazněji, přičemž míra je třikrát vyšší než u běžné populace.
Proč je podíl tak vysoký? Profesionální sportovci mají specifický profil: jsou soutěživí, mají sklon k riskování, disponují relativně vysokými příjmy a žijí v prostředí, kde je sázení normalizované. Sázkové firmy sponzorují jejich kluby, reklamy na sázení je obklopují na stadionu i v médiích. Pro sportovce, jehož celý život se točí kolem soutěže a výsledků, je krok od sledování kurzů k vlastnímu sázení krátký.
Další faktor je specifický pro kariéru sportovce: vysoký příjem ve spojení s nejistou budoucností. Aktivní kariéra trvá 10 až 15 let a mnozí sportovci po jejím skončení nemají alternativní kariérní plán. Hazard se stává způsobem, jak vyplnit čas a adrenalinové vakuum po konci aktivní kariéry. Studie ukazují, že riziko problémového hráčství u sportovců paradoxně roste po konci kariéry, ne během ní.
Proč jsou sportovci obzvláště zranitelní
Sportovní prostředí kultivuje vlastnosti, které jsou v sázení nebezpečné. Sebedůvěra – nezbytná pro sportovní výkon – se přelívá do přesvědčení, že sportovec „rozumí hře“ lépe než bookmaker. Kompetitivnost vede k chasing losses – sportovec nesnese prohru a chce ji okamžitě „opravit“. Skupinová dynamika v šatně normalizuje sázení jako společnou aktivitu.
Dalším rizikovým faktorem je stres. Profesionální sportovci čelí enormnímu tlaku na výkon – od médií, fanoušků, vedení klubu. Hazard nabízí únik od tohoto tlaku a zároveň pocit kontroly, který sportovec v jiných aspektech svého života nemá. Zranění sportovce, který nemůže hrát, zvyšuje riziko hazardu – protože má více času, méně struktury a potřebu nahradit adrenalin z hry.
Sportradar podpořil v roce 2025 celkem 125 sportovních sankcí napříč sedmi sporty a šesti kontinenty. Některé z těchto sankcí se týkaly sportovců, kteří sázeli na vlastní zápasy – porušení, které ohrožuje integritu sportu a je považováno za jedno z nejzávažnějších provinění. Ale mnohé případy problémového hráčství u sportovců nesouvisí s match-fixingem – jde o osobní závislost, která se neprojevuje v integritě zápasů, ale v osobním životě sportovce.
Jeden aspekt, který se v diskuzích o sportovním sázení opomíjí, je vliv sázkových sponzorů na hráče. Profesionální fotbalista nosí na dresu logo sázkové firmy, každý den vidí reklamy na sázení ve svém prostředí a kolegové v šatně diskutují o kurzech. Tato normalizace sázení v profesionálním sportovním prostředí je jedním z faktorů, proč je prevalence problémového hráčství u sportovců tak vysoká. Některé federace začínají reagovat – UEFA zavedla vzdělávací programy o rizicích hazardu pro hráče všech svých soutěží.
Dalším rizikovým faktorem specifickým pro sportovce je insider knowledge – znalost informací, které nejsou veřejně dostupné. Hráč ví o zranění spoluhráče, o taktickém plánu trenéra nebo o morálce v šatně dříve než bookmaker. Sázení na základě těchto informací je nejen zakázané, ale taky extrémně detekované – Sportradar UFDS identifikuje sázkové vzorce, které korelují s insider information, a spolupracuje s federacemi na investigaci.
Regulační rámec: zákazy sázení pro hráče a trenéry
UEFA, FIFA a většina národních federací zakazují aktivním hráčům, trenérům a funkcionářům sázet na zápasy ve svém sportu. V některých jurisdikcích je zákaz širší – zahrnuje jakékoli sportovní sázení, ne jen vlastní sport.
Integritu zápasů řeší match-fixing.
Český fotbalový svaz (FAČR) následuje pravidla UEFA, která zakazují sázení na fotbal všem osobám spadajícím pod jurisdikci federace. To zahrnuje hráče, trenéry, rozhodčí a funkcionáře. Porušení se trestá disciplinárními sankcemi od pokuty po doživotní zákaz činnosti.
Problém je v kontrole. Sportovec může sázet přes účet rodinného příslušníka, přes neregulovaný zahraniční web nebo přes prostředníka. Detekce je obtížná a závisí na spolupráci mezi sportovními federacemi, regulátory hazardu a sázkovými kancelářemi. Monitoring integrity – systémy jako Sportradar UFDS – pomáhá identifikovat podezřelé sázkové vzorce, ale zachytí jen případy, které se projeví v neobvyklém chování na trhu.
Jeden osobní postřeh: jako sázkař sázím na fotbal profesionálně a vidím, jak je linie mezi sázením a sportem tenká. Pro sportovce je tato linie ještě tenčí – žijí uvnitř sportu, o kterém ostatní sázejí. Pochopení, proč jsou sportovci vůči hazardu zranitelní, není jen akademické cvičení. Je to připomínka, že sázení má dopady na reálné lidi – a zodpovědný přístup k sázení znamená vnímat tyto dopady, ne jen vlastní profit.
Dalším aspektem, který si zaslouží pozornost, je role agentů hráčů. Agenti mají přístup k informacím o přestupech, kontraktových jednáních a osobních problémech hráčů. Některé případy match-fixingu v minulosti zahrnovaly agenty jako prostředníky mezi organizovaným zločinem a hráči. Regulace agentů v kontextu integrity sportu je oblast, kde FIFA a UEFA posilují pravidla – ale stále existují mezery, které mohou být zneužity.
Statisticky zajímavý je rozdíl mezi sporty. Fotbal má nižší prevalenci problémového hráčství u sportovců než kriket nebo rugby – pravděpodobně kvůli vyšším platům a přísnějšímu monitoringu. Ale i v top fotbalových ligách se občas objeví případy, které připomínají, že žádný sport není imunní. Sportovec s problémem se závislostí potřebuje stejnou pomoc jako kdokoli jiný – a stigmatizace v kompetitivním sportovním prostředí mu často brání o pomoc požádat.
Prevence je účinnější než detekce. Vzdělávací programy pro sportovce, které vysvětlují rizika hazardu a nabízejí alternativní způsoby zvládání stresu, jsou součástí licence většiny evropských lig. Ale kvalita a intenzita těchto programů se výrazně liší. Některé kluby berou prevenci vážně, jiné ji odbývají jako formální povinnost. Propojení problematiky sázení sportovců s širším kontextem integrity sportu je téma, kterému se podrobněji věnuje článek o match-fixingu.
